Cvičák Radošovice

stránky psích šílenců a jejich čtyřnohých radostí

Rady a tipy

Tohle není agresivní pes, to je zkažený pes

Carnegie: "Půjdu touto cestou jen jednou, proto nesmím váhat a musím všem lidem prokazovat jen dobro a laskavost. Nesmím to odkládat, ani na to zapomínat, neboť touto cestou podruhé už nepůjdu."

Platí to i pro psy. Raná socializace u chovatele - vtiskávání, nejdůležitější období do 8 týdnů a další, již poslední období pro vtiskávání do 16 týdnů. Skutečně, co do této doby do psa vložíte, již nezměníte. Jak to dobré, tak to špatné. O vkládání dobrého, základy výchovy, píšu stále. Ale o zážitcích stresujících a formujících osobnost se zmiňuji méně často. Nadešel čas věnovat se chybám.

Pozoruji lidi i zvířata kolem sebe, vidím, že děti i psi, kteří v útlém dětství vyrůstali v lásce a rozumných, spravedlivých VČASNÝCH trestech, které se nepřenášejí do dalších hodin, dnů, mají také divokou pubertu a velmi nás trápí, ale brzy se vzpamatují a jejich dobrý základ se projeví. Snažím se, aby tresty mých psů a dětí byly bezprostředně po činu a vyřešily se okamžitě. Mám s tím problém, protože se cítím stejně tak zklamaná a odsunutá dítětem jako psem a mám tendenci mu to připomínat a přenášet bývalý problém do nových situací. Pes si nepamatuje, co provedl před půl hodinou. Dítě si to sice pamatuje, ale je to vyvíjející se tvor, samostatná osobnost, hledá a zkouší. Štěně také. Jakmile začneme mládě šikanovat, buzerovat, stále trestat a pochvaly se kamsi vytratí, ztratí důvěru v nás a nebo ještě hůře důvěru v sebe. Mládě (lidské i spí) už k nám nebude radostně chodit a svěřovat se s událostí, úlovkem. Bude se nám vyhýbat, začne žít svůj vlastní život a nás bude respektovat nebo vnímat jen do té míry, kolik to nezbytně vyžaduje vzájemné soužití. Bojí se nás, jsou nejistí z našich reakcí.

V dospělosti pak ani nevědí, jaké chování je správné. Nevěří si. Neví, zda se mohou na svá rozhodnutí spolehnout. Někteří si myslí, jak jsou špatní. Méněcenní. Chování ke smečce (společnosti) je narušené.

Frederik mi utekl za psem, nereagoval na milé volání, na pamlsek, na zuřivé volání a varování. Když mě viděl úplně nepříčetnou z 10 metrů, radostně se otočil a "říkal": "Hele, pes, kámoš, vidíš ho taky?" Zavolala jsem mírně a znova, "Frederiku NA" a on nadšeně přiběhl a šel se mnou pryč. Bohužel od té doby nosí náhubek a na volno je o polovinu méně, protože ho neznám, je u mě tři týdny. Ovládla jsem se, respektovala jsem jeho přirozenost a vývojový stupeň.

Tigran mi utekl za psem a nepřišel na žádnou formu přivolání, došla jsem až k němu a on mě vůbec nebral na vědomí. Byl velmi bit, protože je to už vycvičený pes se zkouškou. Tím se situace vyřešila a my jsme stále milující přátelé, chodí na volno, je zcela spolehlivý. Bylo to náhodné, zkusil poslechnout své vášně a nerespektovat naše pravidla hierarchie. Pochopil, že tudy to nepůjde a já mu i nadále věřím.

Čím déle psy chovám, tím více si uvědomuji, že lidé místo aby dali psovi více lásky a rozumnou míru výchovy, ve snaze mít hodného psa ho buď neúměrně trestají a "buzerují" anebo naopak mu nechají naprostou volnost. Totéž vidím i dětí. Kam zmizela kladná motivace? Na mě působí nejvíce a zcela zázračně pochvala a pocit důležitosti a výjimečnosti. Musím přiznat, že v soužití s mužem a ve výchově dítěte jsem po zlém stejně ničeho zásadního nedosáhla, jen jsem vyventilovala svůj vztek a pocit, že není po mém. Všichni, s kým žiju, chtějí mít jisté místo v rodině, být důležití. Psi chtějí být se mnou v ordinaci. Lidé chtějí pochvalu. Oni sami mě také nechválí, říkají, že je nikdo nechválil, když byli malí, ve škole, v práci. Proč by měli oni? Říkají, že to, co bylo správně, bylo automaticky přehlídnuto. To, co bylo špatně, bylo potrestáno. Vidíte, jak přebíráme chyby předků a okolí a sami nedokážeme být jiní. Mstíme se na druhých za to, co nám dělali rodiče a učitelé. Ale naše nová rodina za to přece nemůže. Člověk musí začít sám od sebe. Jak bych si přála, aby mi okolí říkalo, že mi to sluší a že jsem šikovná. Nevadí, neříkají. Ale já budu. Budu jim příkladem a ukážu jim, jak se chválí.

Vzpomeňte si, jak dlouho ve vás přetrvává zážitek z dětství. Spadli jste do vody? Byli jste nespravedlivě potrestáni? Křivdy z dětství si nesete sebou celý život a buď o nich vyprávíte, nebo je máte hluboko v sobě a stále reagujete i po 50 letech pod vlivem staré křivdy. Také víte, že když je štěně kousnuté např. malým bílým chlupatým psem, bojí se nebo útočí mnohdy celý život na podobné psy. Všechno víme a stále na to zapomínáme. Pokud je pes agresivní od narození, je to jeho bojovná a útočná povaha, bude se stavět dominantně ke všem lidem i psům. Nikoliv jen k ženám a muže bude milovat. Pokud jde o děti, tam je chování psa k dětem velmi rozmanité a záleží na povaze a přístupu dítěte i na povaze psa.

Mám doma opět "agresivní" Ratis. Vrácenou proto, že je to zabiják, zakousla čivavu, pokousala babičku a nepustí paničku do domu - ve 4 měsících. U nás byla naprosto nekonfliktní, pouze hyperaktivní. Evidentně velmi cvičená. Prý jsem jí dávala sedativa, proto na mě neútočila. (Tato informace svědčí o tom, že majitel nemá vůbec přehled o účinku sedativ na psa, kéž by to bylo tak jednoduché). Po dvou měsících v nové rodině se projevil strach a nejistota vůči ženě, od začátku k ní neměla žádný vztah, ale milovala muže. V poslední době ležela u dveří a čekala na muže, zcela ho respektovala a poslouchala úměrně jejímu věku. Zatímco ženu odmítala respektovat a začala na ni vrčet, když si hlídala muže! Při rychlé chůzi ženy měla strach a utíkala. Toto není agresivní pes, to je zkažený pes. Pes zkažený ženou. V původní rodině byla do 4-5 měsíců, takže celá druhá fáze vtiskávání proběhla v první rodině. Druhá rodina se domnívá, že pes byl dost trestán, příliš drezúrován a nespravedlivě vychováván ženou.

Člověk může podstoupit regresní terapii, kineziologii, homeopatii, pokud se chce zbavit bloků z dětství. Bohužel pes mi neřekne, jak vidí situaci. Co cítí.

Neměli bychom mít děti a psy jen proto, že druzí je mají. Je to taková zodpovědnost provést mládě obdobím dospívání. Je tak málo lásky mezi lidmi, protože rodiče projevují svou lásku zákazy, úkoly, nucením. Výtkami. Snaží se "vytvořit" ideálního tvora tím, že ho omezují, nutí dělat věci podle nás, potlačují osobnost a formují ji podle vlastních představ. Totéž děláme se psem. A ještě více. Je třeba nahlédnout do duše, najít, jak to vidí a jak to chce on. A protože jsme dva nebo tři, ten nejsilnější, nejmoudřejší by měl najít prostředky, jak jít společnou cestou, aniž by jednoho pokořoval, přetvářel. Ten moudrý by měl dokázat rozvíjet osobnost níže postavených nebo nám svěřených bytostí ve prospěch všech. Jedině tak nám vyrostou vyrovnané bytosti.

Většina bulíků jsou domácí spáči, ale až po roce a půl. Teprve po roce se zklidní. Pokud chcete kliďase od malička, zvolte jiné plemeno. Ale každé mládě je živé a drzé. Všichni víme, že povolání můžeme vykonávat až absolvujeme školy. Čekáme na to roky. Na založení rodiny se také připravujeme, zrajeme, zabezpečujeme se. Proč zapomínáme před koupí psa, že nejméně rok ho budeme vychovávat, cvičit, uklízet po něm.

Mohli bychom přihlédnout k větě z I tingu. Čas je nástroj k uskutečnění, nikoliv překážka. Měli bychom být rádi, že máme půl roku, rok čas tvořit svého psa, rozvíjet dobré. Usměrňovat nežádoucí. Vkládat do něj základy společného života. Vyjdu-li z buddhismu, kolik vložím (dobrého i špatného), 10x tolik se mi dostane zpět. Jak bychom mohli chtít mít milého, mazlivého psa, když se s ním nebudeme mazlit? Když ho budeme jen drezúrovat, kárat. Jak se má naučit lásce a důvěře? Člověk jako pes. Jak snadno ztratíme důvěru v partnera, jak neradi odpouštíme. A myslíme si, že pes nám bude věřit, když ho zklameme? Že nás bude milovat a respektovat jen proto, že ho krmíme ? Proč stále uplatňujeme pravidla chování na druhých, aniž bychom totéž chtěli po sobě?

 
Žádné komentáře